Historie sboru

Od pradávných dob až po dny dnešní měl oheň pro člověka velký význam. První lid ochraňoval oheň před zimou, sloužil jim k přípravě pokrmů a byl používán k zastrašování divoké zvěře. Vývojem doby a přístupu prvních lidí k pěstování obilí pomáhal oheň mýtit lesy a při dalším rozvoji tavit rudy v kov potřebný k výrobě prvních předmětů, nástrojů a zbraní.

V těchto dobách ale asi také vzniká a dále se traduje přísloví, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Slova o zlém pánu přicházejí v úvahu v okamžiku, kdy člověk ztrácí vládu nad ohněm, ten se mění v požár a ničí výsledky lidského snažení a způsobuje mnoho bolesti a utrpení.

Zde již lidstvo poznává, že je třeba se začít rvát s ohněm o uchránění hodnot jím vytvořených. Pouhá obětavost a ochota lidí k tomu však nestačí. S ohněm je třeba bojovat se zkušenostmi a pomocí znalostí. Člověk začíná organizovanou ochranu proti požárům a vydává první zásady k zabránění, vzniku a rozšíření požárů ochranou otevřeného ohně, ohnišť a osvětlení. Při vzniku požáru byli povinni spěchat hasit požár jak řemeslníci, povozníci, mistři a tovaryši, tak i ostatní obyvatelstvo. Požár se hasil vědry vody, které byly dopravovány řetězově z kašen, řek nebo studen. I když hašení požáru šlo tím způsobem neustále vpřed, přesto bylo málo účinné.

Ve světě se objevuje první velký pokrokový vynález hasičské techniky, jednoduchá stříkačka, vynalezená asi v roce 250 před n. l. v Alexandrii. O padesát let později řecký učenec Heron zdokonaluje vývoj a jeho vynález přežívá při menších obměnách až do 15. století.

Vybavení k hašení požárů bylo u starých Římanů na vysoké úrovni a předčilo často i to, čím bylo prováděno hašení v 19. století. Jejich stroje využívaly dvoupístových pump s vyrovnáváním tlaku pomocí „ heronovy báně “, což zajišťovalo nepřetržité chrlení vody. Stříkačky již používaly první sací zařízení. Stříkací stroje, používané daleko později, tato zařízení neměly a proud vody byl zdvihem pístu přerušován. U Římanů vznikaly i první pokusy s použitím hadic vyráběných z volských střev nebo kůže.

Hlavní podstatou hašení požáru ve středověku byla snaha likvidovat požár strhováním hořících budov s úkolem zabránit rozšíření požáru do okolí. Města tehdy byla hradbami stěsnána do malých prostor. Protipožární nářadí sestávalo z trhacích háků, seker, žebříků a nádob. Muselo mít své místo v městských domech a bylo udržováno podle přísných předpisů. Za nejstarší se pokládají směrnice v nedatovaných statutech města Prahy ze 14. století pod čísly X, 2. O ohni, 92. Oznamování požárů, 180. Krádež při požárů. Při zrušení nevolnictví vydává Josef II. na tehdejší dobu pokrokový dokument v oblasti hašení požárů – požární řad a to nejprve pro Čechy 25. 7. 1785 a potom pro markrabství Moravské a vévodství Slezské 24. 1. 1787. V řádech Josefa II. jsou již mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva při požárech, zejména povinnosti řemeslníků.

Technika kráčela neustále vpřed. V roce 1518 sestrojuje stříkačku Antonín Plattner z Augsburku. Po něm přichází na řadu zdokonalení dalších vynálezců. Princip středověkých stříkaček zůstává zachován až do roku 1850, kdy nastupují stříkačky parní, později motorové, jejichž princip slouží svému účelu až do dnešních dob. Vývoj postupoval vpřed i ve výrobě hadic. Ty roku 1672 poprvé použil Holanďan van der Hayde. První plátěné hadice vyrábí v Německu pláteník Exke v roce 1720. Zakrátko na to se začínají používat hadice bezešvé, tkané na stavech a jejich princip při změnách moderních materiálů se dožívá dneška.

Ve světě se začínají vytvářet i první organizace profesionální hasičské ochrany. První vzniká v 18. století v Paříži a další v německém Hamburku. K rozvoji však dochází v celé Evropě. V menších městech a obcích se začínají ustavovat dobrovolné hasičské sbory a přebírají na sebe hlavní odpovědnost nad ochranou před požáry. Myšlenka dobrovolných hasičů proniká i do našich zemí. Nejdříve vznikají německé sbory v Zákupech, České Kamenici a v Liberci. První český dobrovolný hasičský sbor vzniká v roce 1864 ve Velvarech. Kromě svého poslání měly nově vznikající hasičské sbory velký význam národně uvědomovací a jejich prostřednictvím pronikala národní myšlenka do všech vrstev obyvatelstva. Ve výčtu vývoje ochrany před požáry se letopisně dostáváme do doby, kdy je vznik dobrovolného hasičského sboru v Bystrém zaznamenáván v pamětních knihách. Dříve, nežli začneme listovat v knihách historických vzpomínek, ještě několik údajů zaznamenaných na volných listech neznámým pisatelem před rokem 1886.

„ První umístění hasícího stroje do obce Bystré knížetem Coloredo Mansfeldem je uskutečněno v roce 1736 k ochraně nově postaveného kostela sv. Bartoloměje.

Druhou stříkačku, do které se voda ještě nalévala, získává obec koupí z Přepych v roce 1839. “

Pomoc občanů při hašení požáru v těchto dobách je vidět z popisu dvou hašení. “ V roce 1835 byl zpozorován požár u Josefa Dyntary, rolníka č. 11, zvoněním byl svolán poplach a o půl druhé hodině v noci občané spěchali, co jim síly stačily ke kůlně, kde se nalézala čtyřkolová stříkačka. Poněvadž hrozilo veliké nebezpečí, velmi rychle dováželi vodu v sudech do stříkačky rolníci Jan Novotný, František a Antonín Andršovi. Při požáru uhořely dvě děti, se kterými na půdě spala děvečka. Ta vyskočila poklopem a na děti zapomněla. “

„ K požáru stavení č. 18 u Andršů v roce 1840 došlo následkem úderu blesku, který zabil také hospodáře, modlícího se uvnitř u stolu. Hořejší Dyntar zvaný „ hrobecký “ ho ze stavení vynesl. Vodu do stříkačky dováželi Sedláček, Dyntar Josef č. 11 a Dyntar č. 7. Při požáru uhořel všechen hovězí dobytek. “


Vzpomínka

Zalistujeme –  li v historických knihách organizace, setkáváme se po celé stoleté období v čelných funkcích sboru se jménem Dyntar. Bysterské Dyntary můžeme právem nazvat nositeli hasičských tradic v obci.

Jejich působení ve sboru se datuje už v roce 1894, kdy Antonín Dyntar přebírá funkci velitele. Za celou dobu působení ve funkci se svým přístupem ke členům, rozvážností a dodržováním zásad příkladné hasičské práce zapisuje do listů kronik jako obětavý velitel sboru. V činnosti mu pomáhají synové Josef a Adolf. Antonín Dyntar zastával funkci velitele 42 roků, zemřel v roce 1937 a funkci velitele předal v roce 1936 synu Josefu Dyntarovi.


Starostové sboru za dobu jeho trvání

Antonín Andrš 1886 – 1890
František Hartman 1891 – 1893
Josef Dyntar 1894 – 1899
František Hartman 1900 – 1902
Josef Sedláček 1903 – 1953
Jaroslav Marek 1954 – 1958
Václav Netík 1959 – 1965
Jaroslav Novotný 1966 – 1986
Josef Dusílek 1986

Velitelé sboru za dobu jeho trvání

Josef Dyntar 1886 – 1890
Jan Marek 1891 – 1893
Antonín Dyntar 1894 – 1936
Josef Dyntar 1937 – 1969
Josef Netík 1970 – 1975
Jiří Andrš 1976 – 1978
Jaroslav Komůrka 1979 – 1981
Zdeněk Martinek 1982 – 2004
Jiří Tomáš ml. 2005  – 2008
František Sozanský 2009

Jednatelé sboru za dobu jeho trvání

Vincenc Balcar 1886 – 1890
Jan Ježek 1891 – 1893
Jan Marek 1894 – 1896
Josef Grimm 1897 – 1899
Jan Marek 1900 – 1908
Josef Marek 1909 – 1935
Jan Novotný 1936 – 1955
Jan Přibyl 1956 – 1965
Josef Ševc 1966 – 2004
Marie Martinková 2005